Významná místa

Krásná Lípa byla v době největšího rozkvětu charakteristická parkovými úpravami. O vlastním vzniku krásnolipského městského parku však není z dostupných pramenů příliš mnoho známo. Byl založen v letech 1888/89 původně jako soukromý park obklopující hrobku (mausoleum) rodiny Carla Dittricha, která byla postavena také v této době. Současná, přírodně-krajinářská podoba a rozloha celé úpravy pochází z pozdějších let. Po druhé světové válce začal park postupně pustnout a změnil se v neudržovaný les. Po desetiletí se šířily nálety, zarůstaly původní palouky i cesty a potlačily méně agresivní dřeviny a byliny. Novodobá sadovnická rekonstrukce, uskutečněná v letech 2004 - 2006, rozděluje původní park na dvě na sebe navazující části: na vlastní park a na lesopark. V obou částech byly odstraněny četné nevhodné nálety dřevin a přednostně obnovené chybějící keřové patro. Celkově bylo vysázeno 540 stromů a 22 989 keřů. Sortiment dřevin se v obou částech rozšířil o více než 300 nových druhů a odrůd.
Park navazuje bezprostředně na město a jeho hřbitov a za jeho ústředním paloukem přechází v lesopark. Je plynulou součástí zeleně města. Vedle domácích druhů rostlin, které tvoří kostru celé úpravy, se uplatňují i cizokrajné dřeviny případně byliny. Často totiž snášejí umělé, někdy méně nepříznivé městské stanovištní podmínky mnohem lépe, než některé druhy domácího původu. Navíc zpestřují sortiment a tím i estetickou kvalitu městské parku, který by měl být i živou botanickou učebnicí o naši domácí a cizí květeně.
Lesopark se řadí mezi lesy účelové, jejichž význam nespočívá v produkci dřeva, ale v jiných, pro společnost významných funkcích. Vyžaduje proto zvláštní způsob hospodaření. V našem případě plní funkci rekreační, a to ve volnější, původní přírodě bližší podobě. Vznikl ze zadní části původního městského parku. Je, až na několik málo výjimek, tvořen pouze našimi domácími, původními rostlinami. Většina nevhodných dřevin byla odstraněna a uvolněn prostor zejména pro domácí dřeviny (hlavně keře) a byliny. Dnes tato úprava tvoří dnes s přiléhajícím původním parkem jeden celek o rozloze 10,6 ha.

Parkem a lesoparkem prochází Köglerova naučná stezka, která svými prvními zastaveními začíná právě zde.

Voda představuje v parcích a zahradách významný prvek nejen z ekologického, ale i z estetického hlediska. Vodní plochy, toky případně kaskády a vodopády dokáží příjemně oživit dané scenérie. Významné je zrcadlení okolních předmětů a rostlin na vodní hladině. Často pak dochází k znásobení barevných a tvarových efektů v jejím okolí. V takovém případě není přílišný pohyb hladiny žádoucí. Rybník „Oko“ tento požadavek svou chráněnou polohou velmi dobře splňuje. Větrem jemné a rovnoměrné zčeření jeho hladiny přispívá občas k oživení celého okolí. U této malé vodní plochy, která je navíc ještě zmenšená ostrůvkem, není efekt zrcadlení příliš rozsáhlý. Proto je hladina pohledově zpřístupněna odpočívadlem umístěným do její bezprostřední blízkosti.
Původní porosty, převážně domácích dřevin, se rozkládají v pozadí nad rybníkem, nalevo na stráni pod hřbitovem a na ostrůvku. Z nových výsadeb je při pohledu z odpočívadla na levém břehu např. břestovec západní (Celtis occidentalis) domovem v Kanadě a Severní Americe, kde roste často podél řek od nížin až do hor. Dále smrk Brewerův (Picea breweriana) původem z Oregonu a sev. Kalifornie a několik metrů dozadu přímo u břehu rybníka červený javor dlanitolistý (Acer palmatum ´Atropurpureum´), jehož původní druh pochází z Japonska a Koreje. Na pravém břehu byla vysázena např. známá vrba smuteční (Salix x sepulcralis ´Tristis´). Na vlastním ostrůvku vynikají starší exempláře jedlovce kanadského (Tsuga canadensis) původem ze Severní Ameriky a nové výsadby převislé odrůdy naši domácí olše šedé (Alnus incana ´Pendula´), kontrastně bělopestré porosty vrby prostřední (Salix x integra ´Hakuro-Nishiki´), žlutokvěté odrůdy čilimníku raného (Cytisus x praecox ) a další. Za odpočívadlem zajišťuje klid a určitou intimitu široký pás nižších i vyšších kvetoucích keřů kde hned v předním rohu roste např. bíle kvetoucí hroznovec hroznatý (Exochorda racemosa) , který pochází z Číny a před porostem žlutě kvetoucí mochny křovité (Potentilla fruticosa) se nachází Watererova stěsnaněji rostoucí odrůda naši domácí borovice lesní (Pinus sylvestris ´Watereri´).

Průhledy se uplatňují hlavně ve větších parcích a zahradách. Zorné pole průhledu je vymezeno dvěma bočními kulisami, jejichž estetickým smyslem je soustředění zájmu diváka do určitých míst případně na určitý objekt. Průhledy upravují také hloubku daného prostoru a mohou také spojovat jednotlivá tématická území. Při umístění světlých prvků, hlavně dřevin na ukončení průhledu a vyřešení kulisových výsadeb v popředí, tj. v blízkosti stanoviště pozorovatele, temnějšími dřevinami, získáme podobně jako v malířství prohloubení perspektivy. To znamená, že objekty (v našem případě dřeviny) umístěné na konci průhledu se nám jeví vzdálenější, než ve skutečnosti jsou. Průhled pak působí jako obraz zarámovaný postranními kulisami dřevin.
Náš průhled od rododendronového odpočívadla po louce směrem dolů je po svých stranách lemovaný temněji zelenými kulisami vzrostlých stromů, převážně smrků a temně zeleně olistěnými stálezelenými rododendrony. Po pravé straně decentně oživuje tyto temné porosty světlejší jinan dvoulačný (Ginkgo biloba - žijící fosilní dřevina, jejíž příbuzenstvo rostlo v Evropě již před 30 miliony let). Průhled ukončují nedávno vysázené světle působící dřeviny, hlavně dvě smuteční vrby (Salix x sepulcralis ´Tristis´) lemující v pozadí stojící metasekvoji čínskou (Metasequoia glyptostroboides - byla poprvé objevena v Číně teprve v r. 1941). V popředí byly vysázeny tři exempláře na podzim svítivě červeně barvící tupely lesní (Nyssa sylvatica - pochází z východních oblastí Severní Ameriky, kde roste nejraději na vlhkých až močálovitých stanovištích). Tato celá skupina stromů je podsázená růžově červeně kvetoucím tavolníkem vrbolistým (Spiraea salicifolia).
Stromové i keřové kulisy oddělují po levé straně průhledu velké odpočívadlo s altánem, určené pro společenské akce (koncerty, různá vystoupení apod.). Tato část parku tvoří samostatný celek a nemá narušovat ucelený, poklidný průhled dolů. Trávníková plocha (louka) průhledu je ucelená a nenarušená žádnými výsadbami dřevin.

Lesoparky patří do kategorie lesů rekreačních. Často jsou zastoupené i lesy příměstkými. Mají zvláštní způsob hospodaření. Jejich význam nespočívá v produkci dřeva, ale v prvé řadě plní právě funkci rekreační, naučnou, ale i estetickou a biologicky hygienickou. Najdeme v nich řádně vybudované přírodní, štětované cesty, lavičky, případně vhodná odpočívadla.
Krásnolipský lesopark vznikl ze zadní části původního městského parku, na který nenásilně a plynule navazuje. Jeho plocha se rozkládá za ústředním paloukem a nad rybníčkem „Oko“. Je poněkud vzdálenější od města a ve svém horním úseku, ve kterém se právě nacházíme, sousedí bezprostředně s volnou i kulturní zemědělskou krajinou. Tato plocha byla značně zanedbaná nálety, hlavně olšemi a jasany. Citlivě provedené probírky snad umožní vznik přirozeného keřového patra, které zde úplně chybělo, a s ním se snad doplní i patro bylinné. Z nežádoucích náletů keřů byl odstraněn zejména bez černý, z bylin hlavně porosty kopřiv, bršlice, peťouru apod. Z dřevin zde nacházíme hlavně domácí druhy. Výjimku tvoří několik urostlých a statných exemplářů červenolistého buku lesního, javoru stříbrného, dubu bahenního, sloupovitého dubu letního a jedlovce kanadského. Rostou v dolní části lesoparku. Jedná se o pozoruhodné zbytky původní parkové úpravy, které ráz lesoparku nikterak nenarušují. V podstatě se jedná o smíšený les, v dolní části s prvky lužní květeny a zde nahoře s prvky bučiny případně dubiny.
V tomoto horním úseku nacházíme z původních porostů hlavně smrk ztepilý (Picea abies), z javor babyku (Acer campestre), javor mléčný (Acer platanoides) a javor klen (Acer pseudoplatanus), olši lepkavou (Alnus glutinosa), břízu bělokorou (Betula verrucosa), buk lesní (Fagus sylvatica), dub letní (Quercus robur), jívu (Salix caprea), jeřáb obecný (Sorbus aucuparia) a další. Často se jedná o statné jedince. Najdeme zde i některé nové doplňkové výsadby např. jedle bělokoré (Abies alba), modřínu evropského (Larix decidua), borovice lesní (Pinus sylvestris), tisu červeného (Taxus baccata), dubu zimního (Quercus petraea), břeku (Sorbus torminalis) a dalších. Chybějící keřové patro bylo citlivě doplněné např. lískou obecnou (Corylus avellana), lýkovcem (Daphne mezereum), břečtanem (Hedera helix), růží převislou (Rosa pendulina), bezem hroznatým (Sambucus racemosa), kalinou obecnou (Viburnum opulus) a dalšími druhy. Bylinné patro zastupuje pěkný porost kuklíku potočního (Geum rivale), kokoříku přeslenatého (Polygonatum verticillatum), pstročku dvoulistého (Majanthemum bifolium) aj. Po prosvětlení nevhodných stromových porostů se zde jistě rozšíří další vhodné byliny.

Jedním z nejzajímavějších míst na Köglerově naučné stezce je bezesporu Vápenka. V dávné minulosti docházelo k postupnému usazování hornin ve vodorovných vrstvách. Vznikly tak vrstva permských hornin, kterou postupně překryla vrstva usazenin jurského moře, zejména vápenců. V době křídy vše překryla vrstva pískovců. Ve třetihorách navíc k povrchu prorazily také četné žíly čedičového magmatu. V důsledku nasunutí Lužického masívu na jižně ležící pískovce došlo na linii lužického zlomu na řadě míst k vyvlečení těchto ve starších geologických obdobích usazených hornin. Původně vodorovné vápencové vrstvy byly pokračujícím tlakem postupně vztyčovány a na mnoha místech se překotily.

Tento vzácný výskyt vápence byl také vítanou surovinou, a proto byla již v roce 1641 zahájena jeho těžba. Natěžený vápenec se používal ke hnojení nebo z něho bylo páleno vápno ke stavebním účelům. Hlavním odběratelem mělo být Sasko. V letech 1868 až 1869 nechal majitel panství postavit vápenku a domek pro vápeníka. Tyto stavby jsou dobře patrné z cesty vedoucí k někdejším lomům. Těžební činností vznikly postupně dva lomy, „Starý“ a „Nový“. Materiál, rozdrcený vápenec, byl pomocí vozíků navážen z lomů dvěma dopravními štolami přímo do násypky kamenné pece. Rovněž ústí jedné z dopravních šachet je dobře patrné z cesty vedoucí k lomům, je uzavřeno kovovou mříží. Při práci v lomech byla objevena také olověná ruda, proto byli v roce 1890 povoláni horníci z Příbrami a byly zahájeny dolovací práce. V hloubce 34 m se olovo skutečně našlo, právě tak jako stopy stříbra mědi a zinku. Tento průzkum stál tehdejšího majitele Kinského 14000 zlatých, ale od dolování bylo brzy upuštěno pro řadu překážek.

Těžba vápence skončila v roce 1929. Jednotlivé horniny byly v té době obnažené a velmi dobře patrné. Dnes jsou stěny lomů z velké části pokryté vegetací. Severní stěnu Starého lomu tvoří čedičové těleso, vulkanická „komínová“ brekcie. Během pronikání žhavé tekuté hmoty čediče k povrchu do této napadaly kusy okolních hornin a zůstaly zde pevně vězet. Zdejší čedič obsahuje také černé lesklé krystalky amfibolu. Naproti tomu je v Novém lomu stále patrné uspořádání vápencových vrstev.

Na vápnitý zvětralinový substrát je vázána specifická vegetace. Vyskytuje se zde mnoho vzácných druhů rostlin. Vápenka byla z tohoto důvodu v roce 1969 vyhlášena státní přírodní rezervací. Zejména v podrostu můžeme vidět mnoho zajímavých rostlin.

Časně zjara, někdy ještě pod sněhem, se rozvíjejí červené květy lýkovce jedovatého (daphne mezereum). Jeho plody, listy i kůra jsou velmi jedovaté a požití bobulí může mít smrtelné následky. Roste zde rovněž dříve často vyhledávaná léčivá rostlina, plicník lékařský (pulmonaria officinalis). Jeho okvětí je zpočátku červenavé, později fialové. Mezi časně kvetoucí rostliny patří také kyčelnice cibulkonosná (dentaria bulbifera) a kyčelnice devítilistá (dentaria enneaphyllos). Samorostlík klasnatý (actaea spicata) je zajímavý zejména tím, že mezi jeho drobnými květy visíme současně černé, jako fazole velké jedovaté plody. O něco později rozkvétá mařinka vonná (galium odoratum) a také jedovatá konvalinka vonná (Convallaria majalis). Vedle mnoha dalších pozoruhodných druhů zde nalezneme zde také vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia) se čtyřmi křížem postavenými listy, v jejichž středu se nachází drobný květ, ze kterého se vyvine prudce jedovatá bobule.

Vedle vzácných rostlin zde najdeme také řadu živočišných druhů. Právě někdejší štoly se staly domovem netopýrů. Netopýři jsou našimi jedinými létajícími savci. Po svých prapředcích zdědili tito hmyzožravci schopnost echolokace, která se vyvinula v dokonalý nástroj prostorové orientace. Jejich schopnost rychle upadat do stavu jakési strnulosti (letargie), jim umožňuje přečkávat i delší nepříznivá období, je hlavní příčinou jejich dlouhověkosti. Dožívají se skoro desetkrát vyššího věku, než jiní savci stejné velikosti. Samice vyvádějí v letních úkrytech jedno, pouze u některých druhů po dvou mláďatech. K páření dochází nejčastěji během podzimních přeletů na zimoviště. Zimu přečkávají v úkrytech s vyšší vlhkostí vzduchu a teplotou nad bodem mrazu.

Pravidelné zimní sčítání netopýrů na Vápence probíhá od roku 1986. Jak počet, tak i druhové složení na zimovišti značně kolísá. Příčinou byl ještě donedávna volný přístup a občasné zatápění štoly vodou v důsledku závalu. Na podzim roku 2004 však byly tyto nedostatky odstraněny. Pozorován zde byl netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr řasnatý (Myotis nattereri), netopýr ušatý (Plecotus auritus), silně ohrožený netopýr velký (Myotis myotis) a kriticky ohrožený vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros).

Cestu lze zahájit prohlídkou zrekonstruovaného Parku C. A. Dittricha v Krásné Lípě. Trasa stezky poté pokračuje na vrchol blízké Kamenné Horky, odkud se nabízí pěkné rozhledy do Šluknovského výběžku a Českého Švýcarska. Z Kamenné horky stezka pokračuje k bývalým vápencovým lomům u Doubice, sleduje tzv. Lužický zlom do Kyjova a pokračuje přes Vlčí Horu a Zahrady zpět do Krásné Lípy. Celá stezka je doplněna o 40 různých stanovišť, na kterých si lze vyzkoušet např. hru na xylofon, prohlédnout si kopii milíře, ve kterém se „vypalovalo“ dřevěné uhlí nebo unikátní geologickou mapu v Zahradách, či se dozvědět mnoho zajímavých informací o zdejší krajině, a její historii.

Naučnou stezku navrhl a zrealizoval ve třicátých letech minulého století krásnolipský rodák Rudolf Kögler, ale po druhé světové válce bohužel zanikla. Obnovit se ji podařilo až v roce 2006 díky projektu „Centrum Českého Švýcarska“, který kromě obnovy naučné stezky zahrnoval i další čtyři stavby ( Návštěvnické centrum, Centrum služeb, Sportovní areál, cyklostezky) a na který se krásnolipské radnici podařilo získat finanční prostředky z fondů EU i státního rozpočtu ČR v celkové výši přes 160 mil. Kč.

Na trase byly obnoveny a opraveny kapličky, křížky, schody, cesty i studánky. Nově postaveny byly informační tabule, exponáty, altánky a posezení a celkové rekonstrukce se dočkala i geologická mapa v Zahradách. Při rekonstrukci stezky spolupracovala radnice v Krásné Lípě např. s potomky a dědici Rudolfa Köglera, KČT Krásná Lípa, LČR LS Rumburk, správami CHKO Labské pískovce a Lužické hory, správou NP České Švýcarsko, firmou Konstruktiva Konsit, překladatelem Tomášem Salovem, vlastníky dotčených pozemků a mnohými dalšími institucemi i lidmi, kterým je nutno poděkovat.

Trasu stezky lze rozdělit na několik etap a absolvovat ji tak i s dětmi např. během dvou nebo více dnů. V krásnolipském informačním středisku na Křinickém náměstí jsou v prodeji např. český i německý průvodce po stezce a také její podrobná mapa.

Pomník v Zahradách (původně byl odhalený již v roce 1922 a až do šedesátých let minulého století byl na křižovatce silnic vedoucích do Vlčí Hory a Starých Křečan) se v roce 2012 podařilo po dlouhých padesáti letech obnovit díky osobnímu nasazení nadšenců Klubu českých turistů z Krásné Lípy ve spolupráci s městem Krásná Lípa. Díky společné iniciativě se na původní místo vrátily kameny, které byly do té doby deponované na hřbitově ve Sněžné. Místo samé se dočkalo sadové úpravy dle projektu Ing. Karla Hieka. Fotografie níže dokumentují historii, práce na pomníku a jeho slavnostní znovuotevření 22. září 2012.